8. 10. 2007

Live in sin

Minulý týden přišlo ve škole na řadu další neotřelé téma – láska. Ve složení tří Turkyň, Španělky, Itala, vyučující Angličanky a mě to byla debata opravdu zanícená. Pravda, Ital Daniele z ní byl trochu v rozpacích, a to zejména poté, co se jej jedna z přítomných dívek bez rozpaků optala, kdy měl naposledy sex. Přísahala bych, že kdyby se v tu chvíli mohl nepozorovaně vypařit, určitě by této možnosti zavčas a rád využil.

Já jsem se o sobě dozvěděla, že „žiji v hříchu“, což je pro Angličany označení pro ty, kteří bydlí se svým partnerem, ale nejsou spolu oddáni (případné otázky na to „proč“ či „jak dlouho ještě“ směřujte prosím sem :). Osobně se tomuhle označení dost bráním, protože mi evokuje značně negativní dojem, ačkoliv já shledávám ve společném „zkušebním“ bydlení spíše výhody (včas zjistíte, že vašemu partnerovi vadí, když uložíte do skříně nedokonale vyleštěné skleničky, či že on naopak není schopný pochopit, že jeho boty do botníku samy bez lidského přičinění nevyskočí).

Naštěstí jsem nebyla ostatními ve třídě zatracena, protože přestože v Turecku jsou v tomhle ohledu stále dost konzervativní, tak zřejmě i tam už si mladí najdou cestičky, které jejich rodiče mlčky akceptují (já i tatínek víme, že v tom bytě s tebou bydlí i Ahmed, holčičko, ale oba svorně předstíráme, že tomu tak není). I tak to nakonec jde, vlastně proč ne.

Na závěr týdne jsme ještě probírali plánovaná manželství, což zase dalo docela zabrat mně. Mám na ně totiž poměrně vyhraněný názor a to se tak úplně nelíbilo ostatním, takže jsem nakonec pod tíhou argumentů musela připustit, že to možná nějaké výhody má. Ovšem uvnitř vroucně děkuji rodičům, že ty výhody nebudu mít šanci poznat.

Comments are closed.