2. 12. 2007

Usmívej se, bude hůř

Zpráva o tom, že se v domě rozbilo topení, mě v sobotu večer upřímně rozesmála. Tou dobou už jsem totiž měla lehce namodralé prsty na rukou, na nohou se mě neúspěšně snažily hřát troje ponožky a na těle jsem měla přesně tolik vrstev, kolik je prstů na jedné ruce normálně vyvinutého jedince. Murphyho zákony prostě fungují spolehlivě.

Vlastně se toho ani tolik nezměnilo – jednak se tu topí opravdu minimálně (pár hodinek ráno a pár večer) a druhak jsem od přírody docela zmrzlík, takže je mi tu zima poslední měsíc téměř neustále. Moji domácí situaci vyřešili poměrně razantně a na neděli se vzdálili ke svým známým. Mně by cesta za známými zabrala podstatně více času, a tak jsem se musela uchýlit k provizornímu a méně elegantnímu řešení – strávila jsem neděli v posteli s hřejícím notebookem na klíně a horkým čajem po ruce. Jedinou, ovšem zásadní trhlinou v mém jinak dokonalém řešení krizové situace, byla varná konvice, která je v kuchyni o jedno patro níž. Domácím ke cti však nutno dodat, že před svým odchodem zatopili v krbu v obýváku, takže ve chvíli největšího zoufalství jsem se na tři hodiny přesunula tam (déle to baterka v mé křemíkové hračce nevydržela).

Říká se, že na všem špatném je něco dobrého. Já jsem si minimálně uvědomila, že ležet celý den v postěli je pěkná otrava, na což si člověk obvykle vzpomene jen ve chvíli, kdy ho tam zažene nějaký ten houževnatý bacil. Předpokládám, že tyhle nestandardní podmínky moje tělo zocelí, takže se domů vrátím zcela otužilá – ale i tak mi držte palce, ať nám to topení zítra nějaká dobrá duše opraví!

Comments are closed.