15. 9. 2007

Tak jsem vyrazila do světa na zkušenou…

…a musím vám o tom povyprávět. Je sobota a ta se na mém zahraničním studijním pobytu ukázala být dobou, kdy nemám (vyjma učení) do čeho píchnout. Aspoň na tom mém – zatím. Na druhou stranu je to asi ta nejlepší doba na to shrnout, co se během mé cesty sem a následného několikadenního pobytu tady v Londýně událo, co jsem pochytila a co mi naopak hlava prostě nebere (holt jiný kraj, jiný mrav).

Pokud se rozhodnete cestovat do ciziny, nejezděte okolo 11. září! Francouzští celníci se tohoto výročí rozhodli využít a náš brzký ranní vjezd to Eurotunelu nám zpříjemnili detailní prohlídkou. A věřte mi, v některých případech byla opravdu důkladná. Představa, jak otevírám svá totálně napěchovaná zavazadla, která jsem doma zavírala deset minut, mi podlamovala kolena (no, pravda, možná mi je podlamovala spíš ta narvaná krosna :), ale naštěstí jsem nepatřila mezi ty vyvolené. Nicméně i tak jsem si z této ranní akce na památku něco odnesla – zablokovanou páteř.

Londýn mě uvítal usměvavě slunečným počasím, které, jak jsem se později dozvěděla, tu nebylo celé léto. Aspoň že tak. Protloukat se ke svému novému domovu metrem a autobusy jsem neměla po probdělé noci sílu, a tak jsem se vydala hledat stanoviště taxíků. To jsem našla až překvapivě snadno, stála u něj asi dvacetimetrová fronta odvozu chtivých čekatelů. Poslušně jsem se za ně zařadila a při vzpomínce na u nás proslulé „fronty na banány“ jsem se musela i zasmát. Cesta do rodiny pak probíhala bez větších problémů, taxikáři tu sice nemají sebemenší snahu vám se zavazadly do vozu a z něj pomoct, ale to už mě rozhodit nemohlo (a záda už jsem stejně rozhozená měla).

Prue (paní domu) mě uvítala docela mile. Sice jsem tak úplně netušila, co přesně je to „herbal tea“, který mi nabída, ale před nalitím mléka do něj jsem naštěstí stačila zakročit včas. Už od školky mám z této kombinace husí kůži a nehodlala jsem se hned první zachovat nezpůsobně, pokud bych to vážně musela vypít. Jinak co se místních stravovacích návyků týká, tak v tomto směru moc zkušeností nemám. Můj pobyt v rodině zahrnuje jen snídaně a ty se zatím převážně skládaly jen z cereálií s mlékem. Jednou jsem tu už vyzkoušela i slanou housku s máslem a pomerančovým jamem, což je stejně podivná kombinace jako čaj s mlékem, ale pro můj žaludek naštěstí výrazně méně nebezpečná.

Ze všedního života jsem tady zatím nestihla moc pochytit. Zřejmě už tu ale pár turistů na přechodech pro chodce o život přišlo, protože jsou často vybaveny nápisy „look left“ nebo „look right“. Tam, kde nejsou, je situace značně komplikovanější, ale zase jsem díky neustálému rozhlížení na všechny strany docela rozhýbala ta zablokovaná záda. Všechno má svoje pro i proti.

Naše škola tvoří jeden velký mezinárodní eintopf. Jsou tu Turci, Japonci, Korejci, Francouzi, Kolumbijci, Švýcaři, Španělé, Indové, Poláci, Italové a určitě ještě mnozí další (včetně jedné Češky), se kterými jsem ještě nestihla přijít do styku. Denně tam trávím 3–5 hodin, týdně celkem 21 a moje výuka obsahuje General English, English Exam Preparation Course a IELTS Preparation Course. Nuda, nuda, šeď a nuda :). Ale lidi jsou tu docela fajn, domlouváme se sice rukama i nohama a občas na nás musí být opravdu velmi zajímavý pohled, ale většinou se domluvíme (nebo to alespoň statečně předstíráme :).

A to je ode mne pro tuto chvíli asi všechno. Fotky bohužel žádné nepřiložím, protože tu zatím nemám foťák, ale až za mnou přijede má drahá polovička na návštěvu, tak to napravím, slibuju!

3 komentáře k “Tak jsem vyrazila do světa na zkušenou…”

  1. [1] slave | 15. 9. 2007 v 20.45

    Tak ať se Ti tam Terko líbí :-) ať na nás na příští builder party chrlíš londýnským cockney :-)

  2. [2] Zuzik | 15. 9. 2007 v 22.53

    No, pro začátek dobrý, schvaluju ti to:o) Nezapomeň ale příště přiložit nějaké ty vtipné historky, pár trapasů ohledně učitelů s tiky apod., však víš, čtenářsky atraktivní témata;o)

  3. [3] Tereza Česalová | 20. 9. 2007 v 21.58

    Slave: Díky moc za přání a beru Tvůj komentář jako pozvání na příští builder party :)
    Zuzík: Neboj, i trapasy budou… Myslím, že jich tady na mě ještě pár čeká :)