9. 12. 2007

Naposled…

Můj tříměsíční pobyt v Londýně se blíží mílovými kroky ke svému závěru. Už za pár dní budu zase v teple svého českého domova relaxovat v horké vaně, spát v normální posteli a jíst normální jídlo. Čeká mě brzká vidina návratu do zajetých kolejí všedních dní, a to je chvíle, kdy se hodí začít rekapitulovat.

Budu pozitivní a začnu s tím, po čem se mi asi hodně brzy začne stýskat. Asi nejvíc mi budou chybět některý lidi, který jsem tady měla tu možnost potkat. Překvapivě mi asi bude docela chybět i samotný Londýn, ze kterého budu odjíždět navzdory všem obavám se vzpomínkou na azurově modrou oblohu, miliony zaneprázdněných lidiček a pestrou nabídkou „chytaček na kačky“ pro turisty. A nerada to přiznávám, ale bude mi chybět i jistý druh místních cereálií, které naporosto nadchly moje chuťové buňky a jichž si táhnu domu v kufru 1,5 kilogramový pytel.

Po čem se mi rozhodně stýskat nebude je moje stará pérová matrace, jejíž jedna pružina mě v noci pravidelně dloube pod levým žebrem, postrádat nebudu ani zdejší koupelnu se všemi jejímu vymoženostmi a oželím docela ráda i neustálé stížnosti jedné ze svých dvou spolubydlících, jimiž mě nadšeně zahrnuje pokaždé, když na ní v domě narazím (až doteď jsem měla jen skutečně omezenou představu o tom, s čím vším může být člověk nespokojený :)).

Odjíždím domů se smutným vědomím, že většinu těch báječných lidiček už zřejmě nikdy nepotkám, i když se zatím chlácholím myšlenkou, že zůstaneme v e-mailovém kontaktu. Kdo ví. Odjíždím ale zároveň i s radostí, že jsem to tady navzdory všem nástrahám přežila v duševním a fyzickém zdraví a lhala bych, kdybych řekla, že se netěším na všechno, co jsem tam doma za mořem nechala.

1 komentář k “Naposled…”

  1. [1] HoT | 9. 12. 2007 v 18.28

    Z deníku slaměného vdovce. Poslední slaměný víkend se nesl ve znamení panického bourání, stavění, úklidu a vůbec dohánění všeho, co se mělo doma za ty tři měsíce pohnout kupředu. Ačkoliv píšu nesl, ve skutečnosti se ještě nese. K počítači jsem si zaběhl jen na skok, než na vaně zaschne spárovka a na místě bývalého umyvadla vyšumí odstraňovač silikonu.

    Demoličně-stavební víkend mne ale přivedl k jednomu zásadnímu poznání. Ne že by to bylo poprvé, k témuž prozření docházím celkem často. Pokaždé je ale nebezpečně rychle vypustím z hlavy, abych pak záhy opět tvrdě narazil. Onen poznatek zní:

    V reálném světě neexistuje žádné UNDO, žádné Ctrl-Z. Nebo možná existuje, ale je to rozbitý.

    V praxi se to projevuje tak, že pracně odbouráte kus zdi, pak zjistíte, že to vlastně byla blbost a že ta zeď tam nebyla zase až tak špatná, a místo rychlé kombinace malíčku a prostředníčku musíte strávit další půlden zpětným dozdíváním, abyste to dostali do stejného stavu jako na začátku.

    Akorát mě přepadá nejasná předtucha, že pokud tohle udělám ještě několikrát, tak se pak bude velmi hodit nějaké Ctrl-Alt-Del.