27. 11. 2007

Důvěra a nevěra

Téma, jehož i lehké naťuknutí velmi pravděpodobně vyprovokuje vášnivou výměnu názorů mezi partnery, která jen zřídkakdy skončí konsenzem. Ale proč? Není to přece závažné životní téma jako rozhodování rodičů o ukončení života nenarozeného dítěte (nebo chcete-li plodu), nejde ani o svobodnou volbu pro eutanázii či existenci trestu smrti. Nevěra je téma daleko obyčejnější, daleko méně závažné, ale přesto je výrazně běžnější součástí životů nás všech než ty tři výše uvedené.

Asi většina zralých lidí očekává od vztahu především důvěru, která je podle mého názoru neslučitelná s nevěrou. Jenže tady je kámen úrazu. Co to vlastně nevěra je? Problém je v tom, že mantinely pro definování nevěry jsou poměrně široké a každý z nás ji definuje subjektivně. Znám slečnu, kterou trápí partnerovy lechtivé časopisy zašité pod postelí a znám i člověka, pro něhož je nevěra synonymum pro spokojený vztah. A co třeba „hřešení“ v myšlenkách – není i to už vlastně takové malé zahýbání partnerovi? Nebo nepřiznaný úlet, která vlastně nikomu „neublíží“, ale z podvedeného partnera dělá přinejmenším hlupáka, který slepě důvěřuje někomu, kdo si jeho respekt vůbec nezaslouží?

Já osobně mám v tomhle jasno. Nečekám, že se mnou budete souhlasit, ale vyhrazuji si právo mít svůj názor a nemuset ho obhajovat :). Fyzicky je podle mě nevěra všechno od polibku dál, za daleko zákeřnější ale považuju nevěru duševní, ve které nemám ale úplně jasně dané hranice. Minimálně jako velkou zradu však vnímám předstírání „spokojeného vztahu“ a „hřešení“ v myšlenkách, samozřejmě v situaci, kdy tenhle stav trvá dlouhodobě.

Podle vědeckých výzkumů obvykle muži hřeší tělem, zatímco ženy duší. Překvapivé pak je, že zatímco muži partnerčinu duševní nevěru často odpustit ochotni nejsou, dívky tu fyzickou své drahé polovičce odpustí pravděpodobněji. A co vy? Jak vy byste se vyrovnali s nevěrou, kdyby zásáhla do vašeho vztahu? A co pod slovem nevěra vlastně vnímáte?

P.S. Pokud teď některým z vás vrtá hlavou, co mě inspirovalo k napsání tohohle článku, pak vás můžu ujistit, že takto hluboce zamyslet mě sice donutil příběh pravdivý, ovšem nikoliv můj vlastní.

20 komentářů k “Důvěra a nevěra”

  1. [1] Funny | 27. 11. 2007 v 2.28

    Ahoj Terko,

    vzhledem k tomu, že moc dobře vím, co Tvoje drahá polovička dělá po nocích, tak jsem byl ohledně té inspirace celkem klidný. I když je otázka, zda by se to jeho noční vysedávání před obrazovkou počítače také nedalo považovat za jistý způsob nevěry ;-).

    Jinak musím pochválit moc pěkný článek. V názorech na nevěru se s Tebou v podstatě shoduji. Stejně jako Ty mnohem závažněji vnímám duševní nevěru, přičemž co by mi opravdu vadilo, je dlouhodobá „citová neupřímnost“ a předstírání všeho druhu.

    Fyzickou nevěru v jakékoliv podobě, pokud by nebyla doprovázena citem, bych byl asi schopen odpustit.

    Zdravím do Londýna z momentálně trochu zasněžené Prahy.

  2. [2] Rudolf | 27. 11. 2007 v 10.04

    Ahoj Terko. Můžu ti tady taky rejpat?

    Myslím si, že fyzická nevěra bez „duševní“ je fenomén, který se ve volné přírodě nevyskytuje. Jsou to jen výmluvy mužských, kterým na to ta jejich přijde. Jakože si s někým dám pusu nebo víc a zůstávám vnitřně neposkvrněn postranní láskou? Předpokládám samozřejmě, že polibek při přání k narozeninám, na pozdrav atp. se nepočítá.

    To je pravděpodobnější, že se člověk zamiluje, ale žádné vzájemné fyzické projevy nedojde.

    Že jsou kluci nevěrnější než holky (resp. že kluci jsou fyzicky a holky duševně) je předsudek. S kým by asi byli nevěrní, když je nás skoro stejně? Jen se o fyzické ženské nevěře nesluší mluvit, nebo ji holky nepřiznají. O nevěrné dívce zřejmě lidé obecně smýšlejí hůř než o nevěrném klukovi — i když mezi nimi není žádný rozdíl.

    Ještě mě tak napadá: nemá jeden z nás v říjnu svátek nebo narozeniny? :)

    Těším se taky na komentář z deníku slaměného vdovce. Honzo? :)

  3. [3] Vašek | 27. 11. 2007 v 18.40

    Rudolfe, musím si rýpnout. :-)

    „S kým by asi byli nevěrní, když je nás skoro stejně?“

    Co třeba zadaní kluci s nezadanými holkami?

    Co se týče duševní a fyzické nevěry, připadá mi to trochu složitější. Posoudit totiž fyzickou nevěru je celkem snadné – líbali se/nelíbali se, spali spolu/nespali spolu apod. (míra toho, co je považováno za nevěru je samozřejmě individuální) – ale posoudit duševní už tolik ne. Má být třeba nevěrou, když si člověk představuje, že spí s někým jiným? A co když si představuje, že se s někým jiným romanticky prochází při západu slunce? Co je horší? A co když myslí na oboje, ale reálně neudělá nic?

    Já myslím, že pochybnost i fantazie jsou normální lidské vlastnosti a taky si myslím, že je možné „ulítnout“ jen fyzicky. Obzvlášť, když se do toho přidá třeba alkohol, zoufalství, euforie nebo nějaký jiný činitel ovlivňující emoce. Na druhou stranu, fyzickou nevěru je na rozdíl od duševní už možné považovat za čin. A ne nadarmo se říká „od slov k činům“.

    Obecně moc nechápu, když někdo považuje duševní nevěru za něco hrozného. Já bych řekl, že když je dlouhodobá, stejně to skončí špatně (protože v tom případě je důkazem nespokojenosti v současném vztahu) a když je krátkodobá nebo čistě sexuální, je to jen neškodná fantazie. Fyzická naproti tomu buď:

    – Vytrestá aktéra se svědomím víc než jeho partnera,
    – nevytrestá nikoho, pokud je opravdu jen fyzická a partner se o ní nedozví,
    – nebo v vyústí v konec vztahu, pokud je opakovaná nebo spojená s duševní.

  4. [4] Pavla | 27. 11. 2007 v 19.56

    Fyzická nevěra bez té duševní podle mého fenomén rozhodně není, a to právě ve spojení s alkoholem, chutí se někomu pomstít nebo si třeba cokoli dokázat… Může to být prostě chvilkový úlet, který ale budoucnost nemá, a proto by pro mě bylo nejspíš snažší ho odpustit.

    Co se týče duševní nevěry, jedna věc je fantazie. Druhá pak, když má někdo partnera, ale přitom existuje i další člověk, se kterým si rozumí mnohem více a má k němu hodně blízko. Ví, že kdyby nebylo onoho partnera, s tím člověkem by navázal partnerský vztah a byl by šťastný. Jenže když je vztah dlouhodobý a na partnerovi vám stále hodně záleží, věci se asi mění těžko. A mělo by to vůbec smysl? Takže je tohle nevěra?:-)

  5. [5] Terka | 27. 11. 2007 v 21.01

    Funny: No pokud máš opravdu tak jasné představy o tom, co má drahá polovička dělá o nocích, tak je možná někde chyba :) Ale jinak máš pravdu, možná by se to jeho noční vysedávání za jistý způsob nevěry považovat dalo, akorát teď nevím, jestli podvádí mě s počítačem nebo počítač se mnou – na to, kdo je na prvním místě se totiž v pudu sebezáchovy radši neptám :)

    Rudolfe, Ty můžeš samozřejmě vždycky (rejpat:), ovšem není Ti to nic platné. Možná Tě to překvapí, ale já opravdu svátek v říjnu mám a mělo by Tě teď mrzet, že jsi jeden z mála těch, kteří mi nepopřáli :p

    Jinak všem díky za názor. Souhlasím s tím, že fyzická nevěra bez té dušení existuje a pro mě je stejně neodpustitelná jako když jdou obě ruku v ruce. Souhlasím i s Vaškem, že dlouhodobá duševní nevěra často ovlivní vztah do té doby, že skončí špatně, ovšem ani to není pravidlo. Ovšem zásadně nesouhlasím s tím, že dlouhodobé čistě sexuální představy jsou jen neškodná fantazie. Podle mě je to navlas stejný důkaz nespokojenosti ve vztahu jako jakákoliv jiná (dlouhodobá) duševní nevěra, a tudíž se na ni vztahuje výše uvedené.

    Když už jsme u té nevěry, rozhodla jsem se píchnout do toho vosího hnízda ještě trochu víc: fyzický a řekněme jednorázový úlet – přiznat se nebo nepřiznat, co vy na to?

    Jinak díky za pozdravy za zasněžené Prahy a na oplátku posílám jeden plískanicový z Londýna. Já chci taky snííííííííííh!

  6. [6] HoT | 27. 11. 2007 v 21.46

    Z deníku slaměného vdovce. Očekávaná tříměsíční slaměná svoboda slibovala na svém počátku mnohé hříšné radosti mládeneckého života. Zejména dlouhé romantické večery strávené s milenkou, které v srdci vzrušeně buší dva gigaherze, v hlavě tiše sténají dva gigabajty a která smyslně hltá každý něžný dotek na svých sto a dvou qwerotogenních zónách.

    Nevím, kde se stala chyba. Nedovedu si to nijak rozumově vysvětlit. Možná za to může nutnost zvýšeného vykonávání pravidelných domácích prací. Možná za to může rychle se rozpadající sebedisciplína, která náhle ztratila pevný řád. Přebytek volného času se zkrátka nedostavil. Ba právě naopak. Romantické večery s křemíkovou láskou se záhy proměnily ve fádní stereotypní soužití. Velké věci, které měly být teď po třech měsících hotové, zůstávají stále jen na papíře. Na nic není pořádně kdy.

    Je zjevné, že za těchto okolností se stává otázka případné psychické i fyzické nevěry zcela irelevantní, z jistého pohledu až komicky absurdní. Veškeré milostné nástrahy, které slaměného vdovce dnes a denně pokoušejí, se zcela vytrácejí v úporné snaze naprogramovat něco, co by za ním po těch volných třech měsících zůstalo. Aspoň něco. Cokoliv.

    Ale ono je to nakonec jedno. Všechno je jedno. Otroctví je svoboda. Válka je mír. Nevěra neexistuje. To jen váš partner trpí nedostatečnou tolerancí a přehnanou žárlivostí. Postmoderní doba není postavená na hlavu, naopak vás osvobodí. Od otroctví. Od války. Od pocitu provinění. Od křemíkové milenky.

  7. [7] Vašek | 27. 11. 2007 v 22.04

    „Ovšem zásadně nesouhlasím s tím, že dlouhodobé čistě sexuální představy jsou jen neškodná fantazie. Podle mě je to navlas stejný důkaz nespokojenosti ve vztahu jako jakákoliv jiná (dlouhodobá) duševní nevěra, a tudíž se na ni vztahuje výše uvedené.“

    Heh. Ještě, že mám překrásnou a přitažlivou partnerku a nikdo mě tak nemůže napadnout, že obhajuji sám sebe. :-) Musím totiž napsat, že tohle mi bez urážky připadá jako totální hloupost. Nebo si snad myslíš, že každý muž (a vlastně i žena) považuje svoji partnerku za tu nejkrásnější a nejpřitažlivější na světě, takže ho provází vždy i v jeho intimních fantaziích?

    No, bylo by to asi žůžo romantické, ale s realitou to nemá co dělat. Takže i když Pepa (Tonda, Jarda, Honza…) bude svou Máňu (Jařku, Anču, Terku…) celý život vroucně milovat a bude jim to klapat jak v kuchyni, tak v posteli, stejně si Pepa alespoň občas v osamělé intimní chvilce ve stodole představí nějakou tu elektrickou Carmen, Pamelu nebo prostě jen Anežku z vedlejší chalupy. Je na tom něco špatného, byť by to dělal celý život? Není.

    Stejně tu Pamelu nikdy nepotká a Anežka už dávno patří jinému… A třeba ani neumí vařit.

  8. [8] Zuzik | 27. 11. 2007 v 22.29

    Tomu ale říkám pěkná diskuse!:)

    Musím říct, že poměrně souhlasím s Vaškem. Definovat co všechno je „duševní nevěra“ a kde jsou hranice je skoro nadlidský úkol. Řešila bych příčiny; co člověka k nevěře vede. Pokud jde o jednorázovou záležitost spojenou s alkoholem apod., je to něco jiného než dlouhodobá nespokojenost ve vztahu ústící v nevěru… Tady považuji druhý případ za mnohem větší podvod, a to ani nemusí končit nevěrou jako takovou. Zůstávat ve vztahu, ve kterém nejsem spokojená (pouze z piety či strachu, že zůstanu sama), aniž by partner měl o tom nejmenší tušení, je podle mě slabošství.

    A jinak k tématu „říct či neříct partnerovi o nevěře“ – pokud se jednalo o omyl, kterého lituji, nebude se opakovat a na vztahu mi opravdu záleží, pak jednoznačně NEŘÍKAT. Člověk by sice svědomí ulevil, ale tomu druhému ublížil mnohem víc. Ale toto pravidlo „Zatloukat, zatloukat, zatloukat!“, bych podporovala pouze v případě, kdy není možné, aby se informace o nevěře dostala k partnerovi z jiného zdroje. Protože není nic horšího, než když je člověk za blbce a všichni okolo to ví…

  9. [9] Terka | 27. 11. 2007 v 23.28

    „Nebo si snad myslíš, že každý muž (a vlastně i žena) považuje svoji partnerku za tu nejkrásnější a nejpřitažlivější na světě, takže ho provází vždy i v jeho intimních fantaziích?“

    Ne, to si opravdu nemyslím. Souhlasím s tím, že občasné fantazie jsou neškodné, přirozené a zřejmě i ku prospěchu vztahu, ovšem v přiměřené míře. Pokud tenhle stav ale obvyklou míru překročí (je mi jasné, že další debata se bude točit kolem otázky „obvyklé míry“), pak to podle mě prostě signalizuje, že někde je něco špatně. Možná jsem naivní (a především nejsem chlap), ale jsem i statečná, takže s tím dokážu žít :). A je tu zřejmě i poměrně reálná šance, že z toho vyrostu (s věkem, s mou výškou už se bohužel asi nic pozitivního nestane).

  10. [10] kukulich | 27. 11. 2007 v 23.30

    Souhlasím se Zuzikem. Pokud nehrozí možnost, že se to partner dozví z jiného zdroje, tak rozhodně neříkat. Když už byl člověk nevěrný, tak tím má trápit svoje svědomí a nepřehazovat tuto zátěž na toho druhého.

  11. [11] Románek | 27. 11. 2007 v 23.49

    Lidičky… tohle je jedno z typických témat, které o každém diskutérovi řekne velmi mnoho a každý v něm odhalí mnoho svých silných a slabých stránek v partnerském životě a v tom jak na něj nahlíží.

    Chtěl jsem taky přijít se svou troškou do mlýna, ale bylo by to asi delší než spot a všechny dosavadní příspěvky dohromady :)

    Velmi podnětné téma! Terko, jen tak dál.

  12. [12] Rudolf | 28. 11. 2007 v 12.36

    Asi bych neměl, ale když už jsem začal…

    Vaškovi:
    Být nevěrný s nezadanou? To se ti dva připravují o půlku dobrodružství, ne? A hlavně hrozí, že nebude do čí náruče ji vrátit, až přijde ten pravý čas být zase slušným monogamistou.

    Jestli je to, jak píšeš, a nezadané dívky mají něco se zadanými chlapci, pak je svět velmi nespravedlivý k nezadaným chlapcům, kteří nic nemají ani se zadanými, ani s nezadanými dívkami. A to ani nechci zabíhat do takových podrobností, jakože nezadaní chlapci možná nemají ani nic s jinými nezadanými či zadanými chlapci. Být nezadaným chlapcem se v tomto světle zdá být velmi mrzutou existencí. Takoví nedojdou naplnění, dokud jsou nezadaní.

    Naopak nezadané dívky mohou mít něco se zadanými chlapci, protože ti jsou nakloněni tomu, mít něco s nezadanými dívkami, jak vyplývá z blíže nespecifikovaných výzkumů citovaných Terkou a z toho, co říkáš v úvodu příspěvku číslo tři. Ale ruku na srdce, není na svádění zadaných chlapců něco podobně nemorálního jako na nevěře?

    Proto si myslím, že všichni zadaní i nezadaní by udělali nejlépe, kdyby nic nedělali. Lepší je prožívat intimní chvilky nevěry osamotě, jen s qwerotogenními zónami počítače. Nebo ve stodole. Ve stodole? Není to nějaké perverzní?

    A k tomu politicky nekorektnímu vaření. Nemyslím si, že ženy jsou od toho, aby byly věrné svému muži, vařily mu, případně byly předmětem erotických fantazií, pokud vařit neumějí, ale mají jiné pochybné kvality (umělá prsa atp.). Ne že by prsa a schopnost vařit byly špatné věci, ale když se jich příliš nedostává, automaticky to nikoho nemusí degradovat.

    Románkovi:
    Tohle je přesně ta diskuze, která o většině moc neřekne. Jak vystřižená z lifestylového časopisu. Pokecat u piva by bylo něco jiného. Tohle je samé „nikoliv můj vlastní příběh“ a „Pepa ve stodole“. Ve skutečnosti se lidi nakonec chovají jinak, než si předtím mysleli, záleží na mnoha dalších okolnostech.

    Terce:
    Mrzí mě a omlouvám se, že jsem ti nepopřál k svátku, ale už moc se těším na líbačku, až to budu napravovat. Neboj, Honza je k lehké nevěře mnohem tolerantnější.

    Honzovi:
    Viď HoTe? :)

    Tato zpráva byla vygenerována automaticky. Neodpovídejte na ni prosím.

  13. [13] Románek | 28. 11. 2007 v 15.07

    Rudolfe souhlasím, že se tady nikdo na ničem nedomluví, ale hodně prozradí. Kdyby se přesunula do hospody, lišilo by se to jen tím, že by vyšla dráž a její úroveň by postupně upadala.
    Tady se aspoň člověk něco dočte.

  14. [14] Rudolf | 29. 11. 2007 v 16.49

    [13] Románek: Já jsem teď vlastně abstinent, proto je se mnou je domluva stejně bídná hospoda, nehospoda. :)

    [6] Terka: Určitě se nepřiznávat. A hlavně ne hned za tepla. Málokterý partner ti k tomu pogratuluje.

    V Praze teď žádný sníh není, ale kosa pořádná. No, možná by tomu pražští domorodci mohli říkat sníh, když mají při pěti centimetrech kalamitu…

    Ahoj do Anglie a slibuju, že sem zase dlouho psát nebudu

  15. [15] drevolution | 1. 12. 2007 v 11.38

    [1] Samozřejmě že dalo. Z mých skromných zkušeností vím, že ženský na počítače žárlí. Samozřejmě, že to ale není stejná nevěra a následná žárlivost, jako když zahnete s jinou.

    „Ty už u toho zase dřepíš! Kvůli čemu si myslíš, že tak blbě vidiš?“
    „Nejsi nemocnej? První co uděláš, když přijdeš domů, je to, že zase zapneš počítač.“
    „Ty si mě vůbec nevšímáš, sedíš pořád jenom u toho svýho blbýho počítače.“

    Ještě horší to začne být ve chvíli, kdy zjistí, že si počítač občas berete do postele a usnete u něho.

    “Cože? Ty s tím počítačem už i spíš? Tohle není normální.“

    Abych to zakončil. Prostě si myslím, že na počítače žárlí. Stejně jako na cokoliv jiného, u čeho chlap tráví svůj volný čas a občas i více než volný čas. Ale chlapi na tom jistě nebudou jinak.

  16. [16] HoT | 1. 12. 2007 v 23.54

    Z deníku slaměného vdovce. Je pozoruhodné, jak dlouhodobé soužití s něžnější polovičkou vypěstuje v člověku rozličné podvědomé reflexy. Ty pak přetrvávají hluboce zakořeněné i dlouhé roky poté. Mám namysli například onen notoricky známý podivný pocit provinění pokaždé, když usedáte večer doma k počítači. V krajním případě doprovázený sázením se sám se sebou, jak dlouho vám bude dovoleno programovat dneska.

    Abych to ale uvedl na pravou míru, Terezka je v tom zcela nevinně. V jejím případě nezřídka vyháním od počítače já ji. Většinou ovšem naše společné romantické večery mívají podobu poklidné lan party, každý pěkně u svého vlastního notebooku, jak to má být. Programátorův ideální vztah.

    Letité zvyklosti jsou ale nezlomné. A tak i nadále, dokonce i když tu teď nikdo není a coby slaměný vdovec dosrkávám zbytky čínské polévky k večeři, useda k počítači mne pokaždé přepadá nezdolná nutnost pronášet věty typu „Jenom na pár vteřinek, miláčku, jen co si přečtu maily…“

  17. [17] Funny | 2. 12. 2007 v 9.45

    [15] Je pravda, že moje situace je asi také trochu specifická. Řekl bych, že v nečem jsem na tom podobně jako HoT: naše společné večery často opravdu vypadají jako LAN párty ve dvou, přítelkyně tráví u počítače minimálně stejně času jako já, od počítače často vyháním spíše já ji a do postele si bereme počítač oba – každý svůj :-).

    Jediný projev žárlivosti, i když doteď nevím, zda vědomý, jsem zaznamenal v situaci, kdy přítelkyně usne dříve než já. Pak má vždy tendenci „nastavit“ se na lůžku tak rafinovaným způsobem, aby některá z částí jejího těla kolidovala s mým notebookem. Celkem jí to vychází, protože většinou to vzdám a jdu spát taky.

  18. [18] Ilja | 13. 11. 2008 v 1.22

    Důvěra je něco, co si člověk vytvoří v okamžiku, kdy se rozhodne nebýt sám. Na základě toho, že někoho miluje, vytvoří si důvěru k dané osobě aby mohl přežít, aby měl komu věřit a mysli si, že je absolutní – dokonalá.

    Jakmile je potká nevěra, na straně toho, kdo je ublížen nevěrou vzniká otázka: mohu-li dál věřit? Jak rychlé se o té nevěře dozvídá, tak si postupně zkracuje svojí důvěru k milovanému člověku – sám, bez jakékoli pomoci, až jí zcela ztratí. A co je paradoxem, že lásku k tomu člověku pořád cítí stejnou ne-li větší, ale důvěru ztrácí.

    Pointa mého povídaní spočívá v tom, že pravě na základě lásky, důvěru budujeme, ale na základě nějakých vlastních pochybnosti ji ničíme.

  19. [19] Šiva | 17. 2. 2009 v 15.34

    Co člověk, to názor. Například rozdíl mezi duševní a fyzickou nevěrou nemá cenu vůbec uvažovat. Můžeme se na to dívat tak, že duševní nevěra (nevěra v myšlenkách) je nevěra pro „chudé“ (pro ty, co nemají na to být nevěrni fyzicky – z jakéhokoliv důvodu). Navíc, pokud myšlenka je hybnou silou života, je většinou myšlenka na nevěru prvním signálem o problému ve vztahu partnerů. Pokud jsou oba partneři ve stavu skutečné zamilovanosti, je myšlenka na sexuální styk s jakoukoliv jinou osobou absurdní. Pomine-li zamilovanost a vztah se dostane na hranici „chemické lásky“, je další milostné setrvání ve vztahu věcí volby. Rozhodnu-li se, že ve vztahu zůstávám kvli vyšším cílům, jde o lásku. Pak je nevěra stejně absurdní, protože vyšší cíle vztahu principiálně brání myšlenkám na nevěru. Rozhodnu-li se setrvat v dalším vztahu s partnerem ze soucitu, zvyku, pro majetek,… (doplň si svůj důvod), nejde o lásku, ale o obchod. V takovém případě je mimovztahový poměr zcela normální, ať už na duševní nebo fyzické rovině. Je to nevěra, ale je ospravedlnitelná. Složitost situace, kdy musíme uvažovat o různě silné „lásce“ a různě dlouhé době zamilovanosti u obou partnerů nedovoluje v takto omezeném rozsahu probrat všechny stavy, které mohou nastat. Pro pochopení mého chápání nevěry by tento výklad mohl stačit. Vztahy jsou věc složitá, založená ovšem na jednoduchých pravidlech a zákonech.

  20. [20] Kubbi | 4. 4. 2009 v 23.05

    Super názor, není nic výstižnějšího